2019

19.-23.6. 2018 - Slovensko, Levočská dolina, CK Komín

 

Nejprve trochu historie. Několik let jsme koketovali s možností jet do Levočské doliny a projet si Levočské hory a navštívit při té příležitosti Slovenský ráj. Dokonce jsem byl ve spojení s CK Zavatour, se kterou jsme měli vztahy už předtím a jezdili s nimi do Itálie lyžovat hlavně na Sella Rondu. Už v roce 2015 to vypadalo nadějně. Ale vždy do toho přišli jiné nápady kam jet a tak se tato destinace odsouvala. Potom jsme párkrát jeli s „naším Milanem – cyklistou“ a to rozhodlo. Domluva s Rudou Labusem o tom, jestli nás proveze svým rodným krajem byla rychlá. Souhlas a už jen domlouvání s šéfkem Autokempu Levoča panem Ernestem Rusnákem, které také trvalo dva roky. Nakonec se to povedlo až letos. A dobrý…

 

Středa 19.6.: Nakládka, přesun, Levoča

Nakládka v pohodě, jen těch „éček“ bylo hodně a muselo se taktizovat kam které naložit. A pozor – bude hůř jak stárnem! Aby nebyl nakonec Milan, jak říká, na mrtvicu! Cesta také v pohodě, jen 2x na pifko a WC. Horší to bylo při dojezdu. Už v areálu Autokempu nás z busu nepustila parádní průtrž mračen. Půl hodinky jsme se dívali přes okno na náš čtyřdenní domov. Potom rychlé ubytování a příprava kol na vejlet do Levoči. Ubytování sparťánské, tak jak bylo avizováno, chatky byly dvojího druhu, takže některá děvčata si je prohodila, aby nemusela lézt nahoru na lůžko, jinak bez problémů. Jídelna velká, musela být kdysi krásná, hospoda vedle, takže nesnídavci pifkovali. Snídaně rozmanité, i svačinky se daly připravit. Večeře chutné, pokud měl někdo málo, mohl si i přidat!

A šup po cyklostezce z kempu do Levoče. Ruda nás překvapil – na toto putování si půjčil také „éčko“! Projeli jsme impozantní Košickou bránou, projeli jsme město durch a ukázal nám vše podstatné  vč. hospod, kostelů – hlavně kostel sv. Jakuba, kde je nejvyšší dřevěný oltář vysoký přes 18 m, a soch, třeba L. Štůra a jiných zajímavostí – třeba pranýř, momentálně neobvykle prázdný, coby místo pro nezbedné ženštiny! Všude pifko Šariš, ale i spišská borovička, nevadí, má se pít to, co je v tom kterém kraji zvykem. Vedle hotelu zaujal svým názvem penzion KISKA, ale tunajší nám zvěstovali, že to není pana prezidenta, ale „jen“ rodinný, snad bratra. Projížďka kolem celých hradeb, společné foto a ukázka hospůdky, kde se budeme po vejletech scházet – Na hrádbách. Levoča – pěkná Levoča.

 

Čtvrtek 20.6.: Levočská dolina, Spišské podhradí, Spišský hrad

Hned po výjezdu to začalo. 7 km do kopce, obec Závada, prohlédli jsme si opravený domeček č. 39, kde pobýval i Ruda a bydlela mamka. Čekala nás drsná bajkovačka, v dědině, snad to byly Repaše, nám dokonce babka holí ukazovala směr, kudy máme dále pokračovat. Regulovčík jak má být. Měla to nastudované po skupině A, která se dostala před nás a měla stejné problémy. Pavĺany, Lúčka, Jablonov a už v Podhradské kotlině Spiš. Spišské podhradí, ale napřed Spišský salaš, většina dala natěšeně halušky, zaznamenal jsem dokonce prezidentskou vyhlídku na Spišský hrad, ani jsme o ní nevěděli. A šup se mrknout na Spišský Jeruzalem, Kapitulu s krásným výhledem na Spišský hrad, tedy čekal nás pěkný krpál. Ruda udal směr k hradu pro „éčka“, sám však jel s ostatními po boční cestě, která nebyla tak příkrá. Potkali jsme se na nádvoří, velikém nádvoří, foto s p.Hladíkem, se kterým jel Ruda Závod míru. Zpět ke kempu jsme jeli společně s Rudou, zastavili v Baldovci u minerálního pramene stejného jména, načepovali a hlavně řádně napili, prý má jakýsi blahodárný účinek pro chlapy, prostě na baldu, ale tomu už nerozumím. Účinek se během pobytu zatím neprojevil! 

Nemešany, Klčov, Spišský Hrhov, a dalších posledních cca 7 km v dešti, moc to nevadilo, do již zmíněné hospůdky jsme v pohodě dojeli a borovičkou zaháněli chlad a vlhko, dařilo se to!

 

Pátek 21.6.: A: Olšavická planina, B: Závada, Uloža, Mariánská hora

Ruda ohlásil, že si bere na starost skupinu A a protáhne je po vrších a já si vezmu na starost skupinu B. S cyklistickým kamarádem z bydliště je opravdu protáhl, Brinky, Javorinka, Památník SNP, Vinná, Kozí hrb –- úžasné, krásné výhledy. Takové, co jsme vlastně viděli v TV – cyklotoulkách a co nás pro vejlet nažhavilo.

Nám béčkařům sice naznačil, kudy bychom měli jet, dyť je to přece jednoduchý, nahoru ze Závady kolem vleků na vršek,… ale opak byl pravdou. Jednoduché to tedy nebylo. Ze Závady byly k dispozici čtyři možnosti výjezdu. Samozřejmě správnou jsme nechytli, ale bajkovačka za to stála. Po cestě i blátíčko, v jedné kaluži se nám ztratil Jurko, první moment jeho počínání nebyl na zasmání, kolo ho v kaluži totálně pokrylo. Ale když se zvedl z kaluže bez újmy na zdraví, situace nakonec byla docela úsměvná. Při tom eskamotérství píchl a tak v dědině (Vyšné nebo Nižné/Repaše) u křižovatky začal opravovat s klubovým servismanem. Ale měli jsme štěstí! Díky tomu jsme se zdrželi a ejhle, přijela pojízdná prodejna – a bylo studené pifko! Nechali jsme tunajší nakoupit a nechtěnou přestávku vyplnili pitím žlutavé tekutiny (snad pivem?).

Čekala nás Olšavica, Uloža, po ĆTZ, ZTZ na Kuty a po MTZ na Mariánkou horu, kterou jsme si vyhlídli už v Levoči. Bylo to poslední místo denního itoše, s moc pěkným výhledem na město a Bazilikou Panny Marie s místem, kde kázal v roce 1995 papež Jan Pavel II.

A najednou mrak, velký a tmavý. Takže sjezdíkový frkot kam, uhádli jste…

Skupiny A a B se setkali, jak jinak než v hospůdce na hradbách. Rozdíl byl jen v tom, že A nestihlo dojet před hodně silným deštěm. Pravda, vlastně denně nás kolem 4 hod. odpoledne vždy zastihl deštík, někdy i výrazný. Zvykli jsme si a podle toho upřesňovali odpolední program.

 

Sobota 22.6.: Slovenký ráj.

Pan Ernest, vedoucí kempu, se s námi rozdělil o své poznatky z prohlídky Slovenskeho raja. Nebezpečí, které na nás čeká, čekání před výstupy na žebříky, a hlavně mít pořádné zavřené boty s vibramy. V žádném případě sandály. To bylo doporučení. Ale i tak jich pár bylo! Ale jen Jurko sa zošmikol a spadl zhruba ze dvou metrové výšky do tůně s vodou, tedy naštěstí s vodou, protože být tam šutry, tak nevím, nevím... Celý zmáchaný vylezl, ale celý den mu už nebylo moc dobře, nedivím se. Pravdou je, že po některých žebřících to byla dost holomajzna, solidní expozice. A klouzalo to. Nakonec jsme to všichni zvládli, i děfčice, hlavně Aluška, co se báli dopředu, mající strach z výšek. Pár úseků však bylo moc hezkých, stálo to za to. Budu si pamatovat určitě dlouho Misový a Okienkový vodopád. Ještě trochu místopisu: Šli jsme roklinou Suchá Belá, nástup od Hrabušic a Podleskem. Nahoru to bylo 450 m převýšení, stačilo to. Nahoře svačinka a dolů peškom, a to se přiznám, celkem nezáživné, pár výhledů, jen bylo nutno dávat pozor na cyklisty na propůjčených strojích v děsivém technickém stavu.

Bus už čekal a jako vždy v této době sestupu pěknej slejvák. Ruda s námi ne-raj-oval, navštívil si známé v rodišti. Tentokrát bez „hradeb“, navštívili hospůdku pod kempem, jo, jméno jsem zapomněl.

 

Neděle 23.6.: Kežmarok, Vrbov, přesun, Brno

Ruda přislíbil, že nás proveze krásnými výhledy a dlouhým sjezdíkem do Kežmaroku. Tak se také stalo, pravda, moc to neoznamoval, že začátek bude výrazně do kopce. No, muselo to být, když jsme chtěli jet dlouho dolů…

Takže ještě před Závadou, před ski–centrem odbočka doleva na Sedlo pod Křížovým vrchem se sochou sv. Huberta – krpál dobře 7 km, ale stálo to za to. Návštěva prezidentské chaty, bez návštěvy, protože jsem bohužel zapomněl klíče doma a odtamtud výhledy až na Mariánskou horu nad Levočou.

De facto to bylo rozloučení v Levočou, dále už jsme neměli šanci. Trocha nostalgie a mírně s kopce snad 20 km. Ještě Ĺubica s bývalým tankodromem, což bylo na tragickém stavu silnic poznat. Kežmarok nás uvítal, objeli jsme základní stavby, líbila se zvláštní stavba Nového evangelického kostela, nejstarší ulice Starý trh, Kežmarský hrad a nasáčkovali se na pifko na náměstí uprostřed parku. Je pravdou, že cca polovina již na kole nejela, a v busu se přemístili do termálních lázní ve Vrbové. Ti si lázně fakt pochvalovali, teplota vyvěrající vody byla až 59°, bazény s vodou měli teplotu 36-38°C.

Ostatní po cyklostezce ZTZ do Vrbova, kde byl také scuk u busu. Trochu déle to trvalo, neboť někteří si časově špatně naplánovali cestu a navíc se chtěli ještě nabóchat na cestu domů. Potom už jen nakládka a směr Brno.

Šupito presto domů, po cestě ještě poslední pohled na Vysoké Tatry a šmitec! Milan nás dopravil bezpečně domů jako vždy, díky.

Poděkování Rudovi za moc krásné spišské dny, Milanovi za bezpečné přesuny, panu Ernestovi za mapové a ostatní infomateriály, které spoluvytvářel.

 

Luprecestopisek, s přispěním fotografů Petra, Marcelky, Marťase a klubového paparazziho Wasseka.