Cestopisek » 2012
Cykloklub Komín
Na začátku vejletu to vypadalo na problém s českými dráhami. Avizovaná výluka za Tišnovem se nás nakonec netýkala, ale strašil moc krásný termín – „Došlo k rozlomení vazebního ramene“.
Takže půlka nakonec vystoupila dle plánu v Křižanově a projela novou tratí, zbytek dojel do Žďáru a zopakoval si loňské oblíbené objetí betonových soch Michala Olsiaka.
Setkání obou skupin, jak jinak, než v Kadově na Kadovánku pod kalendářem CKK.
V sobotu u Aldy s Ivankou zase parádní relax se supou, pifkem, a klobáskami. Nemělo to chybu!
Cukrárna v Jimramově už klasika, tentokrát bez deště. Počasí nám fakticky celý víkend moc přálo. Večer byl ve znamení DJ + sexuální pracovníci všech pohlaví, moc jsme se nasmáli. Nakonec proběhlo vše bez zranění, pár odřenin nepočítám, to k bikování už neodmyslitelně patří. Ani žádné velké technické problémy se nevyskytly, pouze dochtóro se nemohl sednout na sedlo kvůli zlomenému šroubu podsedlovky.
A v neděli po „jedničce“, zase další kousek před Bystřicí mimo silnici, paráda.
Co dodat závěrem? Nádherných kochačkových 210 kilometrů na Vysočině.
A tak už v dohodnutém termínu v příštím roce už ve vířivce a v bazénu ahoj!
Cykloklub Komín
Nádherné čtyři dny na kole a vůbec...
Požadavek na itoš byl: Navštívit přehradu Dlouhé stráně a Praděd. Podařilo se!
Vlakem s koly do Šumperka by to údajně nešlo, tak jsme zvolili konečnou stanici Hanušovice s radostí! Tam už to známe, Holba 13,51°!
Ale ČD se to nakonec povedlo. I když busy, skončili jsme v Šumperku, díky mimořádné výluce kvůli strhané koleji. Bylo sice trochu nervozity a navíc i hrozné horko. Mrzela nás abstinence 13,51°, tu jsme však dohnali na konci veljetu.
Nakonec to vyřešilo rozhodnutí výměny itoše čtvrtek/neděle, a možná dobře, jak si přečtete dále. Alespoň jsme projeli Losiny lázně a papír s Loučnou pomalu s prohlídkami a papáním.
Zato setkání s ubytováním bylo hodně rozpačité, prostě nic moc, obrázku na webu lhali, připravený soudek s pifkem to však výrazně vylepšilo.
A v pátek už jedeme na to - do kopečků. Vzhledem k plánovanému dusnu "sjezdaři" využili ze zimy známý vlek, ostatní si vychutnali táhlý výjezd až k horní nádrži DS. Zážitek to však je. Velikost a výhledy, opravdu jeden ze sedmi divů v ČR.
Velkově se itoš denně zkracoval, jen někteří se ho drželi a ten den projeli přes plánovaný Skřítek. Ostatní o to více ve spodní hospůdce zelenali.
Sobota - to byl na programu Praděd. Vyhrkli jsme po asfaltu na ČH sedlo a po pifku zase rozdělili na celoitošáky a půlitošáky. To druzí jeli na Praděd po běžkové trati přes Švýcárnu.
Na vrcholu, co jiného než Pradídek, k překvapení všech dva druhy. Tak jsme je ochutnali oba a byli dobrý.
Domů sjezdíkem, to bylo hned, celoitošáci přes Videlský kříž a Kralovu Studánku. Museli však na vrcholu počkat, až přejde průtrž mračen. Tady vidíte, že členům CKK se daří kapkám jaksi vyhnout. Přijeli skoro za tmy a hlavně po cestách, kterými tekla hůra vody, bylo to nebezpečné! O to horší, že došlo pifko, prostě hrůza.
V neděli přejezd do Hanušovic, přímo nádherný kousek cesty. Pro mě a některé účastníky neznámé, Přemyslovské sedlo jedna paráda. Sjezdovka a vyhlídka na Třech šutrech byla vynikající, snad nejhezčí z celého vejletu. Nemohli jsme se vynadívat!
Potom už sjezdík do Hanušovic, zajištění lístků, po zkušenostech dokonce se zabukováním a šup do "naší" hospůdky na spešlHolbu 13,51°! Skoro tři hodinky uběhly překvapivě rychle, jen Vláďa se trochu projel, ale o pifko se zmrzlinou nepřišel.
Vlak přecpaný, tak nás průvodčí nacpal do "1". Někteří jeli v takovém komfortu poprvé, byl to pro ně zážitek.
Někteří členové brblali, že jsme neudělali Karlov, Kotel, Hvězdu... Slíbil jsem jim, že se tam určitě někdy vrátíme, hlavně na Alfrédku!
A tak mě už nezbývá než poděkovat itošíkovi Liborovi za splnění přání, Broni s Liborkem za perfektní snídaně a Verči s Péťou za fotečky na rajčetisku!
Byl to opravdu pěkný zážitek!
Slovinsko - Julské Alpy, 10.8. - 19.8.2012
Cykloklub Komín a CK Alpina
Na Julské Alpy, prostě Julky, jsem si myslel hodně dlouho. Protože ještě v Chiraně, cca 20 let „tamu nazad“, spolupracovník - známý turista - vančák, Antonín Šalát organizoval vejlet do Julek, kterého jsem se z pracovních důvodů nemohl zúčastnit. To mě trápilo. A tak jednou na pifku jsem se o tom zmínil před Liborem a bylo to, souhlas byl jednoznačný i u všech cykloklubáků.Šli jsme do toho s CK Alpina, se kterou jsme měli dobrou zkušenost z Montenegra.
A objednali celý bus jen pro nás.
Vybrali jsme si jeden z nejtěžších cyklozájezdů, i v katalogu Alpiny byl označen kategorií č.4.
To nám nevadilo, Montenegro byla 3, taky jsme to zvládli, tak co!
Vylepšením vejletu byly 3 soudky pifka s chladícím a výčepním zařízením, těšili jsme se na pivní večery.
A už jsme vyrazili ze Zvonařky na noc do italských a slovinských hor.
Brzo ráno nás přivítala sluncem zalitá Sella Nevea. Příprava kol, svačinka, trochu problémová ranní hygiena – mohu říci přímo přírodní, naplnění bidonů vodou ze studánky a ostrý start.
Sella Nevea – Tarvisio – Krajnska Gora, 80 km
Začátek skvělý, asfaltečka z kopce, pár trochu komplikovaných terénních sjezdů, průjezdů vesničkami úzkými uličkami, nevadilo, jsme bikeři, první třicetimetrový vodopádeček,
řečiště bez vody, připravené na jarní vody, a první tunel, který díky postranných oken byl celkem lehce průjezdný.
No, a samozřejmě stálé výhledy…nemělo to chybu.
Po 15 km jsme se dobrzdili k řece do Chiusaforte, tedy na nejnižší bod denního itoše.
A už to začalo, to co jsme sjeli jsme také museli údolím Dogna vyšlapat, párkrát jsme šli také vedle kola. Tím došlo k časovému rozdílu mezi skupinou A a B, na domluvené chatě, koči v sedle Somdogna jsme se nesešli.
Nevadilo to, Péťa, coby druhý průvodce nás vzal pod dohled. Čekal nás nejtěžší úsek, snesení kol po červené turistické o cca 300 výškových metrů ne zrovna v příjemném terénu, sjezd zde byl pro nás opravdu nemožný. Šlo nám to těžko, přiznám se.
Potom už jen přejezd do Tarvisia, kde čekal bus. Někteří nasedli, jiní to projeli po cyklostezce do Krajnske Gory. Poznali jsme takovou symbolickou italsko-slovinskou asfaltovou cyklostezku, plnou celých rodin na kole, pěkně oblečených, na kvalitních kolech a v čistém prostředí. Udělalo to na nás velký dojem, opravdu.
V KG byla zrovna jakási slavnost s tanečkem a s prodejem domácích produktů, pifko za 2,50 ká /čti 2,50 E/, no, nedej si!
Tak tak, že jsme našli ubytování a stihli večeři. Nevadila nám procházka městečkem na snídani a večeři z místa ubytování.
Po večeři brífink. Průvodci Radim a Péťou po prvním dnu velice rychle a dobře poznali cyklistickou kvalitu grupy, kterou měli týden na starosti. A dávali nám možnosti výběru tras na každý den. Stačilo to vymyslet pro skupinu A-vlčáky a B-tůristy.
Krajnska Gora – (Trojmezí) - Lago di Fusine - Planica – Krajnska Gora, 40 km (50 km)Áčko se rozhodlo pro Trojmezí italsko-rakousko-slovinské s velkým převýšením, béčko po zkušenostech ze včerejška raději jezera. A nakonec nás béčkařů bylo více, dokonce jsme nenárokovali průvodce s tím, že to zvládneme sami pouze s mapami, které nám kluci - průvodci nachystali.
Po již známé cyklo směrem na Tarvisio kousek na italskou stranu, pár kiloušů do kopečka a už dvě Fusinská jezera, kam italové jezdí odpočívat, ale na koupačku to nebylo. Chtěli jsme dále, až k chatě Zucchi, ale značka přeškrtnutého kola nám v tom zabránila. Respektovali jsme to. I tak bylo se na co dívat. To vlastně pořád, i při přejezdu po cyklo jsou výhledy na julkoalpské velikány parádní.
Procházka kolem spodního jezera s mezikusem, potom jsme se otočili a vydali do doliny, kterou známe z přenosů letů na lyžích. Planica, prostě úchvatná. Některým stačilo se dívat na můstky zespodu u pifka a pelinkovace, některým to nedalo a vystoupili po 450 schodech k nejvyššímu místu mamutího můstku. Pohled dolů za to stál, obdivovali jsme se těm divochům, co se odváží se rozjet do hlubiny a 200 metrů plachtit vzduchem 100 km rychlostí, neuvěřitelné!
V KG jsme si všimli cyklohospůdky, fůra kol a pif, veskrze podobná naší schůzovní „U vesla“.
Už i naše pifko bylo, Krakonoš 12°, chutnal. Pivo měl na starosti náš klubový „kultůrny“ Marťas, protože popíjení pifka patří mezi kulturní disciplíny. V místnůsce, kde byl čep, bylo naskládáno nejvíce účastníků zájezdu, první zážitky z vejletu se nejlépe projednávaly u piva.
Krajnska Gora – Mojstrana - Peričnik – Aljažev dom - Mojstrana – Krajnska Gora
50 km
Společný vejlet po cyklo přes Mojstranu, odtud údolím Vrata k vodopádům Peričnik.
Snad jeden z největších zážitků, dva vodopády při výškách 52 a 16 m, nádhera.
Vyblbli jsme se, nafotili, někteří dost mokří, protože kapalo i ze skal.
A další zase o trochu větší zdvihák s označením 25% až k Aljaževovu domu, který je přímo pod Triglavem, nejvyšším vrcholem Slovinska, jeho symbolem i na vlajkách, s výškou 2864 m.
Někteří naši účastníci někdy předtím stanuli dokonce na vrcholu. Zajímavým faktem je také rok prvního zdolání – už 1778.
O krásných pohledech na hory už ani nemluvím, ty byli po celý pobyt permanentní.
Svačinka, vrcholové pifko, uctění horolezců u horolezecké karabiny.
Zajímavostí bylo dostatek igelitových pytlíků na odpadky, odpadkové koše u chaty nebyly.
Zpět do Mojstrany, kde se nám zalíbila hospůdka s pifkem za 2 ká a pelinkovacem za 1,50.
Někteří si etapu protáhli údolím Krma ke Kovinarske koči.
Krajnska Gora – Mojstrana – Radovna – Krnica – Bled – Jesenice - Krajnska Gora, 80 kmProjeli jsme se podívat na Bled a samozřejmě se vykoupat v údajně nejteplejším alpském jezeře.
Na mostě v Mojstraně foto u kovových kočiček, společně krásným údolím Radovna kolem stejnojmenné říčky do Krnice.
Bled - zvrchu je na něho úchvatný pohled, hrad, kostelík na ostrově, pohled tak známý z přenosů, tentokrát veslařských.
Radim nás svezl dost obtížnými klikatými cestičkami přímo na pláž, kde jsme mohli odsouhlasit nejvyšší teplotu tunajšího jezera. Koupačka skvělá, svačinka a někteří objetí jezera i s návštěvou hradu.
I na prasátka v soukromé zoologické zahradě došlo. Svačinku jsem však zachránil, tentokrát…
Abychom nejeli zpět stejnou cestou, vymysleli jsme trasu přes kopec a přes Jesenici.. no neměli jsme to snad dělat.
Provoz byl výrazný, navíc značení cyklostezek v tomto úseku se nevydařil. Cyklotrasa-asfaltečka značená naším chtěným směrem končila v křoví….
Po troše bloudění jsme to zvládli přes Hrušici a samozřejmě přes cílenou zastávkou už v „naší“ Mojstraně, dorazili v pořádku domů.
Krajnska Gora - (Vrsič) - Predel – Bovec – autobusem Bohinjské jezero, 50 km (70 km)
Královská etapa, áčko na sedlo Vrsič, 1611m, opravdu kvalitní vejšlap, jen ten motoprovoz mohl být menší…Slovinci měli údajně svátek, tak to bylo znát. A pak už parádní sjezdík, cestou návštěva izvira Soči, tentokrát poněkud vyschlého a dál úbočím stejnojmenné známé raftingové řeky až do Bovece na scuk u parkingu busu u lanovky na Kanin.
Béčko po cyklo přes Tarvisio, silničkou na Cave kolem jezera Predil, odpočinkové centrum Italů, kolem zbytků pevnosti na sedlo Passo Predel, které jsme ihned pojmenovali po svém. Posezení s perfektním výhledem, byla pěkná horúčava.
A v ní si to někteří vyšlápli na Mangartské sedlo, tam však už po horúčavě nebylo vidu, údajně nestačili ani bundy, no jo, 2055 m je znát.
Sjezdík do Bovece proběhl pěkným fofrem.
Po cestě jsme projížděli dědinou se jménem Strmec. Vzpomněl jsem si na tábor u rybníka Komorník vedle Strmilova, kterému jsme intimně říkali Strmec a kde jsme strávili pár letních pobytů.
Přišel pád na makadanu, tatřka z nulové rychlosti, narazil jsem si žebra, nemohl jsem pořádně dýchat. No, stane se, to je bajkovina. Do kopce jsem potom jezdil na kašpárka, abych mohl dýchat jen lehce pusou. Na mou omluvu musím říci, že ten pád zde nepostihl jenom mne,
prostě záludný úsek, něco pro naše a zahraniční diváky, bavili se!
Busem jsme se přemístili do dalšího místa pobytu – k Bohinjskému jezeru.
Za cestu musíme pochválit Dušana za uvážlivou perfektní jízdu po úzkých silničkách.
Hostel „Pod Voglom“ - prostředí tu bylo moc pěkné, i těch dvoulůžkových pokojů pro dvojice bylo dost, koupačka…hlavně ta ranní na adiša a evušu neměla chybu.
Turistika na VogelTato etapa byla čistě turistická a měla být tak trochu odpočinková. Musím však říci, že druhý den někteří zjistili, že unavené cyklonohy nezregenerovali, spíše naopak.
Vydali jsme se k lanovce na Vogel.
A ejhle, po cestě jsme natrapírovali český bus CK Poznání s tůristy. Hned nás napadlo, no co, pivní plecháče! Náš busák Dušan měl totiž tohoto sortimentu výrazně nedostatek, ten zmizel již po příjezdu. Prostě ještě neznal Cykloklub Komín.
Tento řidič si naopak stěžoval, že má na palubě samou ženskou a že pifka neprodá. Naopak mu chyběli nealka a Radlery!
Při koupi jízdenek jsme se nasmáli . Chtěli jsme jízdenky pro důchodce, slovinsky „upokojenec“, dost výstižné, nemyslíte? Od této chvilky nám nikdo jinak neřekl.
A další srandovní výraz byl pro dítě – „otrok“.
Za pár minut jsme měli nádherný pohled na jezero pod námi a na všechny štíty včetně Triglavu.
Planina nad lanovkou byla pěkná, i sjezdovky byly, ale celkem lehké, takže jsme zhodnotili, že bychom sem spešl na sjezdovky nejeli.
Dopoledne byl výhled parádní, odpoledne se zatáhlo a 2 hoďky byl průtrž mračen. Chytli to ti, co si obešli celé sedlo, ostatní byli už na chatě.
A věřte, byl to jediný déšť za celý pobyt. Máme zkrátka letos na počasí štěstí.
Ještě jsme zvládli se mrknout na start závěsných padáků se zákazníky, přitom nám kozy chtěly ochutnat svačinu a pít vrcholové pifko.
Neturisté se vydali kolmo ke korytu Mostice a k vodopádu Savica.
Bohinjské jezero – Goreljek – Bohinjské jezero, 35 km
Údolím Ribnice a potom stoupáním na Goreljek k vesnické samotě, kterou obhospodařoval děd a babka, pifko, vínko, ochutnali různé domácí sýry.
Nemohl jsem pořádně dýchat po pádu, tak jen posed s občerstvením chvíli u kaplice s výhledem, přes Ribčev Laz se zmrzlinou domů.
Ještě k řekám. Motali jsme kolem dvou, Savy a Soči. Voda perfektně čistá, ryby jsme krmili z mostů, byli to pěkné kousky…pár tatranek padlo!
Bohinjské jezero – Bohinjska Bistrica – Bohinjska Bela - Bled, 45 km
Přesun k Bledu po skupinkách, jak kdo měl síly a kde se chtěl ještě zastavit. Naše skupina, devítičlenná, se rozjela směr Bohinjská Bistrica. Tam jen chvíli se mrkli na trhovisko a rychle z města, nebyli jsme na ně zvyklí. Abychom nejeli po silnici, provedli jsme cykloklubový prvosjezd kolem řeky Sava Bohinjka, stál za to. Pstruzi, i kaňoning byl, nemělo to chybu.
Dědina Bohinjská Bela, budu si ji pamatovat, hospoda „Batišt“, tam obídek, no obídek. Číšník nám nabídl menu pro 4 osoby, tak jsme to zkusili, za 26 ká, proč ne.
8 kusů různých řízků, kuřecí, telecí, sekaná …a s různými přílohami, neuvěřitelné, nešlo to zlikvidovat, stačilo by to pro nás všechny! A navíc moc dobré. Totálně přejezeni jsme se ploužili v horúčavě dále a těšili na odpočinek v chládku na břehu Bledu.
A to si nemůžeme stěžovat na jídla, která nám předkládali, bylo opravdu dobré a velké porce.
Poslední nákupy na památku, naposledy jsme se vrhli do teplých vod Bledu, projeli se po břehu kolem jezera, dali zmrzlinu a samozřejmě pelinkovac a připravili na noční pobyt v busu. Proběhl v pořádku a tak nad ránem byli v pohodě v Brně.
Pohoda byla i celková. I přesto, že byly některé etapy obtížnější. Pádů bylo pomálu a hlavně bez výrazných následků.
Zvládli jsme to všechno také bez technických potíží. I když s námi nebyl klubový technik Wassek, měli jsme sebou celé náhradní kolo Čivavy, shodou okolností stejné značky jako měl v Montenegru Wassek – Hod-Rock. Tenkrát však byl bicykl za dva dny totálně rozebrán!
Wasseka, coby ještě klubového fotografa, nahradil Péťa ml. A zajistil nám pohledy na věci, ke kterým jsme se nedostali. Všetečci jako obvykle sjeli všechny itoše nadoraz, a navíc navštívili místa kulturního a společenského významu, které v itoších kolikrát ani nebyly!
Uznání zaslouží Péťa-dochtóro, který to vše zvládl i se zdravotním hendikepem.
Průvodci s námi ani neměli moc práce, jak bylo řečeno, už po první etapě bylo vše jasné, jak je to s naší skupinou, byli jsme samostatní, neztratili jsme se a Kája – čivava byl dokonce jmenován vycházející hvězdou - třetím průvodcem. Bylo však všeobecně známé, že za ním nebylo dobře jezdit! Dík patří i účastníkům zájezdu, nečlenům Cykloklubu Komín, kteří s námi jeli poprvé a do naší party zapadli skvěle, příště se s nimi zase rádi potkáme na nějaké akci.
Tak celkem více než 400 km, někdy těžkých, ale určitě krásných horských kiloušů.
A tak někdy zase čau, snad už na v příštím roce na Korsice!