2009

Cykloklub Komín

 

Několik let jsem koketoval s myšlenkou projet si tak oslavované Maštale. Zmínil jsem se na cykloschůzce a myslel , že se přihlásí 5-6 členů na víkendovku, tento rok vlastně třetí. Ale překvapení, přihlásilo se 25 a postupně až 30 ks.

Tak jsme šli do toho. Ubytování mimo sezonu nebyl problém. Horší to bylo s vlakovým spojením. Oblast Maštalí je mimo vlakové tratě. Vlakem spojení prachbídné, na dotaz na ČD o možnostech přesunu s koly jsem ani nedostal odpověď. Nakonec jsme dohodli vlakový přesun do Letovic a po vlastní ose do Proseče, kde na nás čekala celá Toulovcova ubytovna. Původně jsme chtěli jet na těžko, ale Džembr s Marťasem nás zachránili, vzali bágle do aut, díkec.

Po cestě, z počátku stejné jako přesun na Vysočinu, Hamry a mezikus u Tušly. A tam zase pár kapek, máme na toto místo tak nějak  (ne)štěstí. Byly to jediné kapky toho dne! Tam jsme také děvčice nalákali na to, že uvidí Baldu. No, jeli výrazně rychleji, o to více byly zklamané, že jde jen o turistické místo… Někteří se však nabízeli…

Polička – moc pěkné náměstí, i bufík byl, pifko, kafé, zmrzka, městské hradby, focení u morového sloupu za nesouhlasných pohledů obyvatel – byl tam totiž zákaz vstupu.

Pak už pravá kopečková vysočinská krajina a první dotykový bod naší Maštalové anabáze, rozhledna Terezka s výhledem na kraj, který chceme objet.

Toulovcova ubytovna V Proseči nás opravdu čekala, nikoliv však s 33 místy, ale jen s 27 místy!! A bez avizovaných ručníků pro každého. Nakonec to dobře dopadlo, celkový počet přítomných vejletníků se ustálil přesně na 27!!! + pták Pepík, který ale musel spát v koupelně.

S ručníky to bylo výrazně horší, ale někteří to brali s humorem. Snad nejlépe to řešil Karlos, který po sprše rychle vlezl mokrý a nahý do postele a tam se pod duchnou po chvíli usušil.

Šli jme na véču, mrkli na fotbal a dali pár pif. A hlavně čekali na naše kolegy, kteří měli přijet od přímého odpoledního vlaku z Hradce nad Svitavou. Měli v klidu přijet…

Skupina čtyř, která si honosně říkala „Topteam G“ (Mišutek, Péťa, Karlos, Liborek), to trochu zkomplikovala a domotala, prostě pos... Na hlavcu naložili kola, a zjistili že mají ještě pár minut na to, aby se občerstvili pifkem na nástupišti. Vlak se mezitím rozjel a v něm jen dva členové se čtyřma kolama. Navíc v jiném vlaku, než měli být. Nejel na Svitavy, ale na Tišnov… Setkali se po útrapách až v Blansku.

Paní průvodčí se prý mohla potrhat smíchem… No, Topteam…

Přijeli skoro potmě a pěkně promrzlí. Na počasový dotaz nás náš klubový metrouš Liborek informoval o tom, že v sobotu bude pršet až od 15. hod. Dodatečně jsme se dozvěděli, že to myslel na Brno.

Ráno v domluveném čase výjezdu pár kapek, které nás však trochu zneklidněly, pláštěnky s sebou! A zima, zima, zima. Kdyby Zdenál nepůjčil Markétě rukavice do minus 20°C, už by mně ho nemohla nikdy pohladit.

Na sobotu jsme měli naplánované objetí cyklotrasy „jedničky“, kterou jsme se snažili najet a prozkoumat před 10 dny.

Ani tentokrát se nám ji nepodařilo přesně projet, zakufrovali jsme skoro na stejném místě jako před tím. Možná nějaký blbeček zkoušel svoji sílu na rozcestníku. Takových vyrvaných ukazatelů bylo po cestě více…

Takže jsme různě jezdili po cyklostezkách č.1 až 8, které se stále prolínají, spojují a rozdělují…

Ale k Maštalům jsme se dostali a řádně prolezli, někteří i po kolenou.

Ke konci  jsme zvolili jednodušší cestu, po ŽTZ, která nás dopravila do Nových Hradů se zámečkem, muzeem kol a bramboráčkama v bufíku.

Muzeum kol, to byl zážitek, na čtyřech poschodích snad dvě stovky velocipedů všech typů, stáří, velikostí, tvarů…    

Džembr se prořekl, že kousek odsud je dančí obora, neměl to dělat. Markéta s Blankou a s mladejma byly v sedmém nebi, dlouho, předlouho krmily milá zvířátka čerstvě posečenou trávou. Dalším výrazným bodem etapy byla návštěva zderazských pískovcových sklepů, ve kterých se i bydlelo! Neuvěřitelné. A my nadáváme na panelákové kotce.

Před véčou jsme oslavili Fanovy narozky, pěkně stylově na zemi mezi matracemi.

Večeře zase moc dobrá, chutnala 26 člobrdíkům. A na to Polička 11° za 16 kaček, Otakar, námi zvaný Otakárek feniklový, nemělo to chybu.

V neděli ráno Marťas, utržený, bez rodinky, navrhl, že bychom si mohli zajet ještě před směrem na Nové Město do Pivnice. Na ten název nás nalákal, i když jsme věděli, že jde o pískovcový útvar bez možnosti konzumace zlatavého moku. Neprohloupili jsme, moc hezké místo, dokonce jsme si zahorolezcovali. Stejně si myslím, že nás tam Marťas nahnal proto, aby mohl děvčicím pomáhat zvládnout výstupy popostrkováním za zadečky. Jiná verze naznačovala, že si myslel, že tam zhynu a on se stane prezidentem bez voleb…

A potom moc hezká hospůdka Polanka s muzikusem, dobrou hovězí polévkou, nikoliv však z konzervy, ale z velké konzervy…

Plně najezeni nás čekal krpál k „Zajíci“, a potom snad nejhezčí kochálistické úseky.

A protože bylo nádherné a už teplé počasí, kochali jsme se dlouho, no a tím pádem zpět do NM už to byl frkot. Chtěli jsme se zastavit v Kadově na jeden mezikus a hlavně jeden kadoš, ale už jsme to nechtěli časově riskovat, s Kadovským Mirem jsme se pozdravili – vyšel nám zamávat před hospodu - a hlavně nás zásobil jedním půlčákem Kadošu do vlaku..

Fanova sajtna jela v pohodě přímo už od rána, takže stihla pozdravit a pobejt v našem dalším Vysočinovským domově – penzionu „U Martina“.

 

Někteří účastníci projeli itoš poctivě a splnili ho do puntíku, dokonce navštívili i vzdálenější hradní zříceninu v Košumberku. Prohlídli jsme všechny pískovcové útvary různých názvů…

Kolumbovo vejce, Kříž, Kazatelna, Panský stůl, Cigánka… a moc zajímavé Skalní obydlí ve Zderazi.

Jen Planetární stezka, tolik uváděná v informačních letácích, nám byla utajena.

Dokonce ji neznali ani tunajší. Takže nevíme, jak to vlastně s těma planetama teda je..

A vždy ještě večer nám Wasse předvedl celodenní kečup, paráda, spával totiž s noutbůkem.

A tak, jak to celé zhodnotil Vašík– krásné, krásné, krásné... to hodnotím i já, a snad i většina účastníků. Byla parta.

Míry: 65-30-55 (tj. km denně)

A na závěr: Na můj dotaz , proč jsme neměli k dispozici slíbený další pokoj a ručníky, mně bylo odpovězeno: No jo, tak jo, no jo, tak jo...

Tak tedy nevím?!

 

Před 10 lety jsme už jako Cykloklub Komín navštívili Šumavu poprvé. Jen dva členové přijeli tenkrát na horských kolech – Toňajs a já, ostatní na silničkách. Letos tomu bylo právě naopak. Jen dva členové přijeli se silničkami – Tony a Borek, ostatní na bajkách! Nebyl to však jediný rozdíl. Trochu více nás pozlobilo počasí, chata KČT v Prášilech prošla opravou a správcové byli starší a trochu nerudnější.

Už cestou přes Vysočinu jsme dostali první dávku silného deště, negativně to zapůsobilo na naši náladu a uvažovalo se dokonce o tom, že pojedeme busem až do Prášil. Ve Vimperku se rozhodovalo. Momentálně nepršelo! Tvrdé jádro cykloklubu zvítězilo, nakonec i Ládík byl přesvědčen a ve Strážném vystoupil.

Kdyby bylo hezky, to by to tady bylo hezký, jsme si říkali po cestě...

Začali jsme plnit Marťasem navržený itoš, který však sám nemohl osobně absolvovat a kontrolovat, musel dát samozřejmě přednost rodině a móři.

Mezikus na nádherných Knížecích Pláních, Bučina, Kvilda a chtěli jsme přes Pramen Vltavy dále…

Ale hrozba deště nás u známém kostelíku na Kvildě nasměrovala na Modravu po silnici s obídkem na Filipově Huti.

Nejkrásnější úsek páteční etapy z Modravy údolím Roklanského potoka jsme projeli v lehkém deštíku, a to už se nám, pravda, nechtělo na Poledník, protože by stejně nebylo co vidět…

Prášilští správcové tušili, že přijedeme mokří, tak zatopili a my se mohli na sobotu usušit, „dobrá práce“ slovy trenéra Bruknera...

Po několika letech jsme se setkali s cykloskupinou Jihočeské matky. Tehdy jsme společně projeli naši Vysočinu, tentokrát jejich Šumavu.

Na sobotní etapu se rozdělila squadra na několik skupin, pojmenovaných dle zažitého názvosloví, asfaltéři, bobuláři, za 2 minuty jedem, pohodáři, a pak áčko, béčko, atd…

Jen géčko se po fiasku na Maštalích v seznamu neobjevilo.

Začalo to dobře, ale jezero Laka jsme ve velké skupině nezkusili pro údajný zákaz vjezdu před datem1.7. Klidové území Ždánidel jsme projeli bez problémů, a podle itoše jsme se měli kochat výhledy při cestě na Gerlovu Huť. Nekochali jsme se, nebyly! Vymluvil jsem se na to, že před 10 lety nebyly stromy tak vzrostlé,… no nevěřili mně.

A pak to začalo. Abychom neztratili výšku –toto rčení se hodně ujalo, používalo se potom

pořád, i na jiné oblasti- nechtěli jsme dolů do Železné Rudy a potom zase nahoru, na Špičácké sedlo, tak že to picneme přes Pancíř, samozřejmě zkratkou.

No, Vašíkův prístroj GPS říkal, že jedeme blbě, my nevěřili a už měli nějaký kopečkový metr náskoku. Se zvoláním, že členové CKK se přece nikdy nevrací, jsme pyšně pokračovali po pěkné asfaltečce. Dojel nás i Mike, sobotní trasolog, a snažil se nás dostat do požadovaného cíle. Dostal nás tam, ale po dvou hodinách , po neuvěřitelném množství nastoupaných km, dvojitém objetí Jedlové hory, kterou jsme začali intimně nazývat „naší jedlovkou“.

Samozřejmě jsme tento minivýlet dokončili, jak jinak, než  zkratkou, po ŽTZ, 2 km do ukrutného krpálu v blátě pěšky s tlačenými koly. De facto jsme Pancíř zdolali pěšky, hladoví a žízniví, navíc bez muzikusu už ujeto více než 30 km! Čtrnáct hrdinů…

Mišutek s Vašíkem, opravdu kámoši, na nás v hospůdce na Pancíři čekali, hodně se nám nasmáli a hlavně probrali a vyzkoušeli celý jídelní lístek, takže na některé už nevyšel guláš.

Černé jezero už jen pro některé, a zpět na základnu.

Nakonec to dobře dopadlo, už bylo dokonce chvílemi sluníčko, tak jsme udělali jezero Laka v jiném sledu a odjinuď. Potom nás trasolog Mike přesvědčil na Hubačovu cestu, a dobře jsme udělali. Viděli krásně Poledník, ten, kterým jsme opovrhli v pátek, bohužel i výsledek řádění Kyrila a po parádním sjezdíku dojeli do Prášil a ještě před tím prokoukli botanickou zahradu a snažili se zahlédnout bizony. Nezahlédli – skuteční američtí bizoni dobře schovaní chrněli!

Keltské opevnění jsme sice nenašli, ale popravdě řečeno, ani jsme se moc nesnažili.

Pivní deficit byl za celý den tak veliký a hospůdka tak lákala…

Ač to byla skutečně tvrdá etapa, srandiček bylo jako obvykle kopec, byli jsme partyja,

cyklocestovatelský profík Mike to ocenil a nazval ji veselou sobotou…  

Sobotní večer proběhl s tanečkem, s Petrovou kytarou a byl ukončen plnohodnotným striptýzem Čivavy. Jihočeské matky, neznajíce poměrů, z toho měly šok, snad se to neprojeví negativně na jejich sexuálním životě.

Spaní solidní, jen Péťa si vynesl svoji postel na chodbu, údajně kvůli silně hlasitějšímu nočnímu sousedovi. Kdopak to asi byl?

Nedělní ráno parádní, teplo a sluníčko, odkládání cyklovrstev do kabelí do busu – to byla tak trochu nakonec chyba, loučení s Jihočeškami, že zase někdy… a krátká návštěva snídajících bizonů.

Šumavěnky nám navrhly zkrácenou nedělní etapu, abychom do Vimperka k busu dorazili včas a suší. No, nepodařilo se, dvě skupiny musely odolávat krupobití a silnému dešti, mokří a zmrzlí členové se objevili v hospůdce u zaparkovaného busu těsně před časem scuku.

Přišli jsme o Rejštejn a Kašperky, ale zato jsme ochutnali na Modravě hodně dobrou Šumavskou bramboračku.

Co dodat, jen to nejdůležitější – bez pádů, úrazů a technických problémů, takže paráda, není co řešit, jak říká Petr.

Teď už jen Wassekův kečup na zavzpomínání, třeba tam bude mít, šikula, i to keltské sídliště.

Stejně je Šumava moc pěkná! Tak zase někdy, snad ne až za 10 let???

Míry: 45 – 55 – 55

Cykloklub Komín s CK ALPINA

 

V plánu destinací pro cyklodovolenou CK byl po loňském západě – Bernské Alpy, východ. Rozhodnutí padlo na trochu jižnější Černou Horu. Dali jsme se dohromady s ck Alpinou a udělali jsme dobře. Bylo to veskrze úžasné.

Jednoduchá charakteristika: Hory,hory, hory… a moře. A dobré ubytování, a snídaně, a hodní mladí koloušci-průvodci, a tak… Ale postupně.

 

V pátek odpoledne to začalo na busovém stanovišti č.5 před Grandem v Brně. Karel hledal bágle na vlakovém nástupišti č.5. Prostě se se synem dobře nedomluvili. Chtěl už sundat kolo z vleku a zůstat v Brně, nakonec to dobře dopadlo a my mohli vyjet. Ne na dlouho. Zuzka se přiznala, že nemá sebou pas, že ho vlastně nemá vůbec. Šéf  Igor ji přesvědčil, že je lepší hned vystoupit, protože není šance projet přes Srbsko bez pasu. Zuzka se nakonec s námi u Břeclavi rozloučila.

A udělala dobře, naše pozdější zkušenost se srbskými celníky dávala Igorovi za pravdu. Byli jsme svědky, jak vrátili české auto jen proto, že jeden z posádky měl pouze občanku. O úplatcích, igelitkách s pivem a jiných maličkostech ani nemluvím.

Cesta i přes noc uběhla solidně, a už jsme plnili alpiňácký itoš.

Nejprve obrovský povrchový důl, kde se těží podle průvodců snad všechny prvky. Zastavili jsme u Djurdjeviča mostu přes hluboký kaňon řeky Tary a vzpomněli na obdobný v Provence. Bylo to první seznámení s Montenegrem a hlavně prvně jsme okusili Nikšičko pivo, které budeme likvidovat celý týden. Zhodnotili jsme - dobrý…

Pak už jen dojezd do Žabáku , jak jsme intimně říkali Žabljaku, našemu prvnímu místu ubytování.

V kempu Razvršje rozdělení do chatiček, sprchy, kuchyňky, místa dosti... Prostě paráda.

Se vstupenkou do národního parku “Durmitor“ jsme šli procházkou k Crno jezeru, připomínající Tatranské pleso s výhledem na štíty v pozadí.

A setkání v hospůdce Luna, kde jsme poznali díky uvítacímu alpiňáckému frťanu, co to je Pelynkovac – tedy něco mezi Fernetem a Bylinnou hořkou a hlavně výbornou masově-grilovanou kuchyni.

Brzo jsme se naučili děkovat chvala, zdravit dobr dan, jen při dotazu na cestu jsem měl vždy problém s výrazem směru doprava – desno a přímo – pravo.

Počasí nic moc, zima a sem tam kapka, nic nebylo vidět, hory už vůbec, po dlouhé jízdě nálada nerůžová... Trnuli jsme, co zítra.

Večer bylo ještě mejdlo na „sedmičce“, což je synonymum pro chlapce, kteří spolu několik let tráví noci na našich cyklovíkendech na Vysočině . A hlavně zkusili další novotu, víno Vranac.

Museli jsme dávat bacha, balkony a schodiště totiž neznaly zábradlí, to mejdany ck nemají rády…ale dobře to dopadlo.

 

 

Nedělní ráno- ouha. Mlha, poprchávalo. Dohodli jsme pozdější výjezd a taky trochu změnu itoše. Zavrhli jsme pěší tůru, jsme přece bikeři.

Zato snídaně perfektní. První seznámemí s výborným pršutem a dobrým sýrem.

Změna se vyplatila, projeli jsme se po Sinjajevině. První hospůdka po pár kilometrech v Njevogudě a další zkušenost. Totálně podnapilý borec nastoupil suverénně do auta, ještě nám zamával a odjel. Počkali jsme chvíli, vyjel totiž naším směrem, pro jistotu…

Pláně, pěkné výhledy, celkem lehký terén, dobré seznámení s Montenegrem. Připomínalo nám to Ukrajinu, nebo Rumunsko? Ale na zpáteční cestě někteří trochu zmokli. Tak jsme si zatopili a sušili a sušili.

Celkem lehkých 60 km.

 

 

Pondělí bylo poslední možnost objet Durmitor, v itošu nazvaná královskou etapou.

Ač mlhisto a pošmourno, rozhodli jsme, jedeme! Hned ze Žabáku krpál, vlastně jsme vyjeli moc pěknou sjezdovečku. A ten doprovod! Na vrchol nás doprovodil místní voříšek. Podle Igora pomáhají nalézt cestu i v mlze.

Předpověď se nemýlila. Odpoledne se zcela rozjasnilo a už jsme viděli to, co nám bylo dosud odepřeno. Když však nám průvodci ukázali v dáli místa, kam se vyštracháme, do smíchu nám nebylo. Ale nakonec to šlo, sice pomalu, ale šlo…nádherné výhledy, kolem V. Štuoce, kaňon Sušice, Nedajno, kaňon Tary v plné kráse, Trsa…

Ale také nekonečné výjezdy a nekonečné sjezdy!

Při jednom takovém se poranila Blanka. Ne při pádu, ale nešťastným slízáním z kola. Přivodila si takové natažení svalu, že nemohla pokračovat na kole. Péťa, svými kamarády zvaný „salátek“, co by uzávěr skupiny a zdravotník, ji poskytl první pomoc a dokonce se podařilo i zajistit, velmi rychle, z nejbližší dědiny offrouda, který ji naložil i s kolem a vyvezl pětikilometrovým krpálem k hospůdce za solidní obnos 15 éček (čti Euro). Odtud se dostala stopem s hodnými Slovinci do kempu. Igorovi patří dikec. Při cestě domů však musela v busu sedět na dětském plovoucím nafukovacím kole od hodné paní domácí. Blance patří obdiv, neztratila dobrou náladu. Pojede zase. Obdiv zaslouží i Eliška a Džoržík, kteří to vše absolvovali na krosech.

Jinak bylo pádů habaděj. Karlos, člen skupiny kamikadze, měl dokonce dva, skončil  s krvavým předloktím. Odřenin a prodraných cyklokalhot bylo dosti.

My pomalu pokračovali a Durmitorský okruh zdolali. Přesto, že v ck organizujeme pivní zastávky po 20 km, Igor nás s potutelným a spokojeným úsměvem informoval, že první bude až po 40 km. Tě péro, takovou zkušenost jsme neměli! Ale nakonec jsme vydrželi-museli. V hospůdce to jistilo potom pár piv a dobré papů, většinou jehněčí guláš a pstruh. Všeobecně bylo hospůdek dosti, všude dělají moc dobré steaky a někde i ryby.

Dlouhé krpály nahoru i sjezdíky dolů byly výživné. Po těch šutrech se moc dlouho jet nedalo. Zastavovali jsme se, abychom rukám trochu odlehčili od trvalého brzdění.

Krutých, ale krásných 85 km.

 

  

V úterý byl v plánu přejezd do dalšího ubytovacího prostoru, Kolašinu. Mockrát jsem si spletl název, přezdíval jsem ho Košalinem, což je město v Polsku. No jo, bývalá pracovní oblast a stáří hrají roli. Nevím, jestli si to správně zapamatuji.

Snad nejkrásnější etapa. Trochu jsme zpočátku zakufrovali, ale nevadilo nám to, protože jsme byli stále v kontaktu s výhledy na „náš krásný Durmitor“. A také proto, že začátek, a to dost dlouhý, byl po solidní asfaltce a hlavně mírně s kopce. Moc jsme se kochali.

Jen já s Dankou jsme měli trochu problém. Krávy nezvykle rychle a nečekaně přebíhaly přes silnici. Ještě, že jsme nejeli moc rychle a stačili zabrzdit pár decimetrů před udivenými pohledy krav s ostrými rohy - brr, raději nedomyslet. Údolím řeky Bukovice jsme se dopracovali k hospůdce, kde jsme se zase všichni sešli. Péťa už nás neopustil, jezdil s námi, gruppetem kochálistů, jako uzávěrka. Tvrdil s úsměvem, že se s námi, pomalu se přemísťujícími,nenudí, no tak nevím, moc jsme mu nevěřili…

Tamější hospodský nám pyšně řekl pár naučených českých slov, tak jsem ho obdaroval alpiňáckým srbsko-černohorsko-českým minislovníčkem. Byl moc šťastný, dlouho nám s ním při loučení mával.

No ale pak to začalo. Krpál jak bejk, ze začátku asfaltečka, dle Fery se takové jezdí na Giru, a delších, ale proč my? Ještě, že část vedla lesem, v tom vedru by to byly galeje. Asfalt se postupně měnil na šotolinu, šotolina na šutry, ale také les na krásné scenerie. Stálo to za to.

Dlouho jsme odpočívali na louce u horského, nepochopitelně v pustině fungujícího bufíku – dokud měl šéfík studené pifko.

A všude dost pejsků a kočiček,dle Blanky a Marky nedoživených a strádajících, takže jsme byli někteří kráceni na svačinách. 

Kolašin-nezbytné foto u vjezdové cedule „Dobro došli“. Ani jsme se nemuseli domlouvat, a setkali jsme se všichni, kde jinde, než u první hospůdky v Kolašinu na náměstí. Od té chvíle jsme ji přejmenovali z „Planinaru“ na „naši“, aby bylo jasno.

Pifko za éčko, krmě chutě dobré, rychlá a relativně laciná, nemělo to chybu.

Ubytování hotelové, tentokrát bez kuchyněk, ale Ivošovy snídaně stačili na celý den a večer naše hospůdka….. nebylo co řešit!

Jinak Kolašin nic moc, hrozné socialistické stavby, nedostavěné budovy a paneláky.

Před nimi obrovské hromady dříví, což je pro všechny tunajší základní palivo.

Těch rozestavěných a nedokončených i pěkných staveb mají po krajině velké množství. Je na ně opravdu smutný pohled…

Solidních 70 km i se zakufrováním.

 

 

Středa – pohov od kola, potřebovali jsme ho, jen někteří vyjeli po blízkém okolí.

Drtivá většina si přivstala a jela dobývat Budvu, moře a Kotor.

Na cestu jsme vyfasovali 2 ks monumentálních sladkých bacóchů.

Už jízda údolím Morače byla parádní. První zastávka u monastýru Morača. Moc pěkné, stavby, květiny, ovoce (dokonce i kiwi), vodopády, zvony, zahradní úprava... a hlavně emotivní předříkání modliteb. Prostě zážitek. Skoro všichni „účastníci zájezdu“ dojetím zapálili svíčky…

  

Průjezd hlavním městem Podgoricou bez zájmu, nudná větší dědina..

Pak už kolem Skadarského jezera, v serpentinách krátká čuraniko-zastávka na celkový pohled a ...moře!

Poloostrov Sveti Stefan, pár fotek a už v Budvě rozchod na koupání a prohlídku města.

Někteří více u vody, jiní zase více ve městě. Dalo se zvládnout obojí. Koupačka betálná,

Karel zase smůla - stoupl na ježka, píchanec naštěstí nebyl hluboký

Staré město s úzkými uličkami, pevnost, promenáda kolem jachet, kde jsme hledali ty, které by byly vhodné pro CK  s info „For Sale“, bylo jich dost. Ještě, že jsme se neshodli. A u nich jsme našli hospůdku s točeným pifkem, kvasnicovým jako v Žebcu „U Richarda“ – spočinuli jsme….

Frk do Kotoru, někteří i v tom vedru se vydrápali až na pevnost, pěkný pohled na Boku Kotorskou po 1350 schodech…

Ostatní nasávali atmosféru městečka obvyklým ck způsobem, je jasné, jakým..

A potom to začalo. Stmívalo se velmi rychle, tak jsme jeli zkratkou přes Cetinje.

Výškový rozdíl jízdy busem za pár kilometrů činil takřka 2000m, silnička ouzká tak, že nám auta jedoucí z vrchu musela uhýbat tím, že couvala tak dlouho, až jsme se mohli minout.

V zatáčkách šlo o centimetry, ti co seděli u oken, ani nedutali. Po výjezdu se někteří přiznali k modlení! Ale pohled, jako z letadla, na ozářený Kotor za to stál!! Řidičům jsme poděkovali za přežití a srdečně zatleskali – jsou to víc než profíci!   

Po příjezdu jsme šli pro jistotu na panáka pelynkovace do nočního Košalinského baru na „Stodolní“, jak jsme intimně městské obchodní třídě plné barů říkali…

Svíčky v monastyru udělaly svoje. Přežili jsme.

 

 

Čtvrteční etapu nazval Igor odpočinkovou, nechť.

Slíbil po cestě tři hospůdky, tak jsme to brali. Nakonec jedna nebyla otevřená, ta tzv. cikánská, škoda. Slíbil i borůvkové pole, bylo, a jaké!

Busem jsme se vyvezli na Jezerinu, spodní stanici sjezdovky. A potom, jak jinak než hore na Zekovu glavu, která nám připomínala naši Javořinu. Krajina jako vždy nádherná, výhledy parádní. Takže delší kochálistický odpočinek na vrcholu pod vysílačem.

Obrovské parádní bodláky, poznal jsem i hořce, ostatní květena krásná, ale pro mne však neznámá.

V oblasti Bjelasica jsme projeli národním parkem Biogradská gora a skončili u Biogradského jezera. Někteří se dokonce vykoupali, ale horko moc nebylo.

Tak v poměrně drahé, dost turisty navštěvované hospodě jsme si chvíli odpočinuli, napili a najedli.

Bus na nás čekal po krásném asfaltovém sjezdíku u řeky. Jen jsme nemohli pochopit, proč nechávají vraky aut ve volné přírodě, samozřejmě i v lese.Hrůza. To je prostě bordel. Všeobecně je vozový park Montenegra hrůzostrašný, auta v hrozném technickém stavu, nejen v horách jezdí auta několik desítek let stará, bez SPZ, ve městech se na přednost moc nedá, výsledek předjíždění přes dvě plné čáry jsme bohužel po cestě zaregistrovali i my.

Celkem 35 km

 

Večer byl seznamovací a rozlučkový večírek v jednom. Za působení ROH jsme byli zvyklí na dva. Doba se mění, vše se zrychluje. Alpiňácká bečička rychle zmizela, ale nastartovala domácí diskošku. Pilo se z cykloláhví i ze zavařovaček, měnili se čepmeni, na stolech se objevilo vše, co dům dal. Rozdali se dárky, Vašík převzal flašu Pelynkovace za perfektní technicko-opravárenskou starost o naše harapáky včetně půjčení svého druhého růžového kola a Karel dostal krásná červená sexytanga pro svou půlnoční šou. Vzhledem k jeho nachlazení se představení odkládá na příští akci, bude včas oznámeno.

Tancovalo se na všechno, Igor stále přemísťoval repráky tak, aby všichni dobře slyšeli… Šumičáci a Luhačovičáci byli bez bab, takže o naše děvčice byla překvapivě i rvaňa.Blanka, nemohoucí na kole, pohupovala se do rytmu alespoň opřená o sloup. Juchalo se celkem dlouho…

 

 

Pátek, poslední avizovaná cykloetapa. Prý zase odpočinková. Jsme vytrénovaní, takže nám ta skoro lež už ani nepřišla. Také název Urnatour nám byl oprávněně odejmut Igor nás nazval konsistentní skupinou, myslím, že s námi neměli chlapci - koloušci velkou práci. Byli jsme všude včas, dle pokynů, žádný průser, jsme už vycvičeni z našich vyjížděk pro skupinové akce.

Bus nás vyvezl do sedla s hospůdkou. Napřed však nahoru k cílům.

Cíl: Komovi – výhledy a hospůdka u Srba. Na ní česká vlaječka, šéfík má známé v Brně a Olomouci, mluví solidně česky. Pifko chlazené v korytě horskou vodou, paráda.

Při skupinovém focení nám předhodil srbskou vlajku, takže ač v Černé Hoře, fotíme se s vlajkou srbskou. Trochu jsme si i zatancovali. Předtanečníkem byl Džorž s bulharskými předky. Byl k této kultuře nejblíže. Jeli jsme ještě kousek dále na rozhled, pohoří Komovi vlastně reprezentují tři vrcholy, Kočki kom, Kom Vasojevički a Ljevoriječki kom, všechny kolem 2.450 m.

A zpět do sedla, hospoda, obídek a pifka. A zase nahoru. V dáli jsme viděli zase včerejší Zekáč. Výhledů neurekom…

Jako obvykle, delší kochálistický odpočinek. Dosud nebylo žádné bláátííčko, Lála už byl trochu smutný. A chytli jsme jediné, tedy já, z ničeho nic jsem byl po lýtka v blátivé louži. Do Košalinu jsme dojeli na kole po rozbité asfaltce.

Pěkných, i když neodpočinkových 45 km

 

Přijeli jsme z etapy trochu dříve a začli pivovat v naší hospůdce. Vypili jsme ji, nedostávalo se chlazeného pifka, nestačili chladit, tak jsme změnili lokál. Ale najíst jsme stihli, různé steaky byly fantastické, na chuť zvítězil „Kolašinski stek“. Mezi námi jsme mu říkali - kalašnikov.

Večer šli mlaďoši do štatlu na „Stodolní“, na diskošku reprezentovat Česko!

Tunajší diskoška probíhá trochu jinak než u nás. Na jedné straně jsou stolečky s jinochy, na druhé s děvčicema. Pohupují se u těch stolečků odděleně, takřka ve tmě a ve strašném kraválu, nelze si ani povídat. Naše družstvo, smíšené, bylo tímto exotické. Jakmile se místní švarní jinoši v přesile začali tvrdými pohledy našim věnovat, tito raději vyklidili válečné pole a zmizeli.

Jinak holky Černohorky nic moc. Myslím, že v průměru jsou naše děvčice výrazně hezčí.

 

 

Sobota – dopoledne nákupů a malých vyjížděk. No jaké nákupy, přece Pelynkovac, Vranac, sýry, cigarety….

Zahráli jsme si na milionáře a navštívili jen pár km vzdálený soukromý bazén.

Vstupné jsme usmlouvali na půlku, parádně jsme si zaplavali a na lehátcích při tunajší hudbě slunili a odpočívali.

No a potom už jen balení, oběd v naší hospůdce a odjezd. Počasí vyšlo tak tak, loučilo se s námi trochu Kolašinských kapek. Na srbských hranicích normálka, v busu před námi otevírali i kufry…Ach jo…

V Břeclavi byl vyhlášen výsledek poslední důležité soutěže. V konzumaci busových zásob piv. Členové CK Komín obsadili celou bednu. Hurááá. Zvítězil Fero Magda, několikanásobný mistr republiky za motorovými vodiči, nyní pivař. Gratulace.

Potom už jen Brno, dokonce v hodně solidním čase. A večer už vzpomínání u rajčete našeho paparazziho Wasseka…..

Příští dny vzpomínání třeba i u dalších foťáků. Bylo to moc pěkné!  

Vřelé díky „salátkům“ Igorovi, Ivošovi a Péťovi, a super řidičům!

 

Takže celkem ujetých cca 310 km, což zase není tak moc, ale to převýšení, snad 5000 m je málo!

Jen bych trochu poopravil infoletáček tohoto zájezdu Alpiny:

-náročnost bych změnil z 2-3 na 3-4

-kolo nutně nejméně horské a odpérovanou vidlou, nejlépe full

-povrch procentuálně 90% nikoliv asfalt, ale šotolina – ale jaká, šutry a šutry (toto berte z rezervou).

 Tak zase někdy někde…..nejraději na kole…

Zdravo drugare!