2007

 

Sedmnáct statečných členů cykloklubu se sešlo u Kudrnáckého autobusu s tím, že se pokusí zdolat záludnosti pobytu na Podkarpatské Rusi. Myslím, že se nám to podařilo, někdy však s nuceným nadhledem a sebezapřením.

Přesun přes Slovensko v pohodě, trochu obavy na hranicích s Ukrajinou, protože jsme zavzpomínali na časy celních prohlášení a několikahodinového čekání. Tentokrát jen vyplnění návštěvního lístku….bumažky.

A Užhorod – nostalgie u sochy T.G.M., výměna peněz, nejlépe dolarů za hřivny, a hajdy do skanzenu, pár fotek a už první mezikus. Zjistili jsme, že pivo dobré, levné a vodka dobrá, levná a zmrzliny dobré, levné a bonbóny dobré, levné. To nám ke štěstí stačilo vlastně celý týden. Pobavilo nás, jak polévkovou lžící přesně porcují pivní pěnu, tak nám ani nevadilo pár krátkodobých slejváků. Byli jsme pod velkým deštníkem a pozorovali valící se vodu z rýn, ústících až v půlce uliček. Na místním bazaru nás zaujal zcela nehygienický prodej masa.

Odpolední vyjížďka k vodopádu Šipot znamenala první seznámení s tunajšími stezkami.

Údajně z těch lepších, no tě pic, jak budou vypadat ty druhé? Jedinými návštěvníky mimo nás byli sběrači borůvek. Bylo jich mnoho desítek, borůvek mnoho centů. První stanování a „oblíbený“ seznamovací večírek s ochutnávkou různých vodek. Ta pepřová pálila několikrát a na více místech.

V noci déšť a vlastně poprchávalo celý den. Škoda, protože v plánu byl Siněvirský národní park, ózero a muzeum vorařství. Bylo to hezké a vše jsme zvládli díky tomu, že jsme se vždy osušili v několika kolibách, což jsou dřevěná stavení  s otevřeným ohništěm uprostřed. A bylo pivo, vodka, šašliky, klobásy, boršč a jak je zvykem u výletů ckk i taneček, tentokrát kolem ohně s nezbytným polostriptýzem Čivavy. Takže, i když pršelo, byla sranda, k tomu rozloučení se zlatozubým trubačem – majitelem koliby. Zlaté zuby totiž znamenaly bohatství.

Nechtělo se nám stavět stany do mokra, tak jsme se různě rozdělili po chalupách a někteří

„bohatí“- ale bez zlatých zubů, jak jsme je potom stále nazývali, do „gotelu“, kde byla sprcha a WC!, no neber to.Udělali jsme dobře, pršelo celou noc, ale ráno už to šlo.

Vydali jsme se do očekávané Koločavy, a to byla první skutečná ledová sprcha – kdepak romantická v našich představách Koločava – zanedbaná vesnička! Ve škole měla být sprcha a WC. Byla – nebyla. Podmínky hygieny místních školáků nelze našimi měřítky vůbec hodnotit. Slovo hrůza je málo.Snad stačí, když řeknu, že jsme všechny potřeby konali v přírodním okolí, pokus o vlastní WC ve stanu Milana se nezdařil. Ani do hospody jsme nešli, Karlosovy narozky jsme oslavili českým vínem a ukrajinskými bonbóny.

Oslavenec nám předčítal určité vybrané pasáže z darované knihy O sexualitě po padesátce…..

Potřebné a zajímavé obrázky na toto téma, které nakreslil na tabuli, budou mít Koločavské děti k dispozici při první hodině po kanikulách, budou určitě překvapeny.

Spali jsme ve dvou třídách, rozděleni na členy hlasité a nehlasité.

Hlavním tématem od třetího dne bylo vykonání potřeby – kde, jak, kolik, kvalita….

Věděli jsme o sobě všechno, upřímně jsme si fandili a vzájemně přáli.

Ráno, jako obvykle, Honzova (pro děvčata Honzíčkova) dobrá snídaně, brífink Vildy a Vládi, kteří se o nás moc pěkně starali, kompletní foto ckk před bustou Ivana Olbrachta a návštěva hrobu zbojníka Nikolky s krásným výhledem na údolí řek Těrebly a Těresly, kolem kterých jsme se přesunuli do dalšího tábořiště. Po cestě cirkusová jízda k prameni na houpajícím se visutém mostě a několik velkých říčních zálivů plných PET lahví a v tom chytající rybáři, pěkná krajina, jízda po proudu solidní silničkou, kláštery a protože už nebyly koliby, tak moc pěkný bar, který si zorganizoval tunajší z výdělku v Česku, s mezikusy a butelkami.

Další den nejkrásnější etapa vejletu. Z Jabloneckého průsmyku jsme se vydali po hřebenu

Svidovecké poloniny s obavou množství bláta po deštích. Trochu bylo, ale to jsme potom dole v řece výrazně zlikvidovali. Moc pěkně jsme si zabajkovali a hlavně – ty neskutečně nádherné kochačky! Vonící horské louky plné květin a bylin. Prostě paráda.

Večer však neútulný bar s nevstřícnou obsluhou, brr. Navíc k večeři byla čočka, moc se nenaspalo. Možná příště větší rozestupy mezi stany…

Nedělní průjezd vesničkami s bohoslužbami, svobodné děvčice v bílém, vdané v černém, a jak je to jasný! Ještě jeden solidní krpál, délka 10 km, průměrných 8%, sedlo bez hospody, ale kochačka a sjezd za to stály. Skupina kamikadze Vašík, Karlos, Džembr jako vždy vpředu našla vhodné občerstvení s mezikusem. Dojezd k řece, kde jsme se po několika dnech zase celí vykoupali a upalovali do solných dolů u Solotviny. Představa lázeňského prostředí byla nádherná – a... studená sprcha podruhé! Koupání obdobné jako u Mrtvého moře, nikdo se nemohl utopit, ale polovina osazenstva koupání vzdala, když viděla ten nehorázný bordel v okolí jezer. Jen Čivava byl tak nedočkavý, že do žíravé vody skočil po hlavě a vyplaval s křikem: Nevidím, nevidím! Naštěstí mu duchapřítomná paní ihned vymyla oči.

A pak už honem domů, chvíle napětí na slovenských hranicích – co ty vodky a cigarety, a taky, kdy už ten Karlos najde ve svých asi pětadvaceti částech výbavy pas, rychle do své vany a své hospůdky.

Moc hezkým kladem bylo to, že nedošlo k těžkým pádům se zraněním, na které máme letos smůlu. Lehké pády nepočítám, odřenin bylo více, některé úseky byly těžké, Milánci nahoru i dolů. Copak by Ivča-vosička mohla přijet z vejletu bez sedřeného kolena? Karlos si zase pádem provedl bahenní zábal celého těla, a sdělil nám zázračné uzdravení narovnání zad. Údajně jede na to místo příští rok zase – narovnat se.

Petr zase podcenil oblečení do deště a chytli ho záda, Blánš se ho ujala a tak jen jeden den absentoval. Pak už jen pár žaludečních a střevních potíží…..

V tábořišti vždy čnělo šapitó kameramana Vašíka, který přijímal denně několik drobných oprav kol a nakonec se postaral i o Rejžu, ještě že ho máme. Bylo to jasný: 1 oprava=1 pivo,

převlékání v šapitó pro děvčice zdarma – ale prý k tomu nedošlo…

Džorži to zase všechno zvládl na krosu, s úsměvem a dobrou náladou, klobouk dolů.

Větší skupina byla pohodáři, těch rychlejších …za 3 minuty!….bylo výrazně méně.

Někteří ani nesnědli večeře, přesto chodili pro nášupy a krmili domácí hubené zvířectvo.

Po celý zájezd trpěly Blanka a Markéta nad chováním k domácímu zvířectvu: hledají se sponzoři – adoptivní pánečci pejsků a kočiček.

A k tomu všemu povzbuzující a vtipné SMS od Marťasa, který nám upřímně fandil.

Skoro byl s námi i Láďoš, u každého ukrajinského bláátííčka jsme na něho vzpomínali, měl by z něho určitě radost. Pociťovali jsme nepřítomnost mluvčího Ludvy. Naše potíže s ukrajinštinou a výmluvností by byly pro něj hračkou. Tak Ludvo, hurá do „švýcarštiny“ s bernským dialektem!

A protože jsem si vzal pod křídla pohodáře, a vždy jsme správně zvolili pro nás přiměřenou trasu, časově i technicky, nezabloudili jsme, poctivě jsme přestávkovali na papání, bumbání a kochání, mám příjemný pocit. Jako partija jsme se zase více sblížili.

Celkově hodnotím – dobrý!

 

PS: Doufám, že nakažlivá veselost Jurky Čurky, specifický humor Toníka Koníka, flegmatický nadhled Mišutka, taneční šou Fanouška… už nás budou na našich cestách po Švýcarsku doprovázet.